Na počátku Vinum Bonum byl koníček. Náš společný, můj a mého kamaráda a spolužáka z univerzity v Brně Ladi. Potkali jsme se už dlouho před sametovou revolucí. A oba jsme měli rádi dobré víno.
Při toulkách Moravou jsme i s dalšími kamarády postupně objevovali mnoho krásných vín, přestože se moravské vinařství na počátku devadesátých let těžce probouzelo z bolševické „velkoprodukce“ Pražských sklepmistrů, Ostravských kahanů a podobných „dobrot“. Starší pamatují.
Kdo už tehdy, pár let po revoluci, spatřil paprsek světla v temnotě, třeba díky vínům pana vinaře Jožky Peřiny z tehdejšího ZOD Mikulov, vzpomene se slzou v oku na dřevní doby moderního moravského vinařství.
Ale proč jsme si jako hosté v restauracích, kam jsme občas zavítali, nemohli objednat tato vína? Nebyl nikdo, kdo by je tehdy na Moravě vybral, sestavil z nich nabídku a pravidelně dodával do restaurací.
Právě tehdy se zrodila myšlenka vzít zásobování restaurací a hotelů do vlastních rukou. Abychom si mohli to, co považujeme za nejlepší, dát nejen doma.
A neusnout na vavřínech, neustále výběr vylepšovat, doplňovat, rozšiřovat. A neslevit v nárocích na kvalitu. Dilema kvality jsme vyřešili ještě předtím, než se obchod rozběhl na plné obrátky.
Oslovili jsme hodně potenciálních klientů a někteří z nich byli současně naši kamarádi.
Přece nemohu kamarádům nabídnout něco, co mně samotnému nechutná. Vždyť bych to s nimi musel pít taky. Brrr, hrozná představa! Lepší je naučit je a navyknout pít kvalitní víno.
Víno sbližuje. Vždyť klient se může stát brzy kamarádem. Přece nebudu měnit názor na konkrétní víno a tvrdit mu, že pro klienta je něco dobré, ale když je teď i kamarádem, ať to raději nepije a dá si něco jiného.
Jak ale rozlišit, kdo je kamarád a kdo je „jen“ klient? Vždyť firma musí vydělávat. Bude, a právě proto, že nebude nabízet nic, za co se sami nedokážeme postavit.
Jednoduché řešení. Pokud víno nechutná mně a považuji ho za nedobré, prostě ho nebudu nabízet ani nikomu jinému.
Je to sice běh na dlouhou trať, ale doufám, že to potvrdí všichni, se kterými jsme se u vína a s vínem za více než dvě desítky let potkávali.
Vytváříme závislost v dobrém slova smyslu. Závislost na kvalitě.
Nemáme přeci čas ani chuť pít nedobré víno. Dříve se nám občas stávalo na návštěvách, že víno nestálo za nic. Tož to raději nepít nic.
Dnes už se to neděje. Široký okruh našich kamarádů, přátel a známých vyznává stejné preference jako my sami. Snad jsme k tomu za posledních více než 22 let malým dílem taky přispěli.
Život je příliš krátký, nemarněme náš čas se špatnými víny.
